Probudil mě dívčí křik. Pamatuji si, že mě neúnosně bolela hlava a štípaly oči. Obklopoval mě štiplavě páchnoucí načervenalý dým, kvůli čemuž jsem dohlédl tak na dva metry. Nic jsem si nepamatoval, ani svoje vlastní jméno. Nevěděl jsem co se vlastně stalo, nebo kde to vůbec jsem. Byl jsem úplně ztracený. Chtěl jsem zůstat na místě a počkat na záchranu. Únavou se mi už zavíraly oči, ale já věděl, že kdybych usnul, nemusel už bych se nikdy probudit. Snažil jsem se tedy volat o pomoc. I když jsem křičel sebevíc, tak mi zanedlouho došlo, že to je zbytečné a nikdo mě stejně neslyší. Nemělo už žádný smysl čekat na záchranu. Musel jsem konat na vlastní pěst.